Letiště je velmi blízko centra, proto jsme šli pěšky. Neustále jsme byli lemováni sídly mezinárodních společností, či výrobních hal. Průmysl a zejména továrny Philips byli na každém kroku. U letiště se budoval krásný park viz. foto.
Když jsme byli 5km od centra, začalo pršet. Všimli si nás v soukromém podniku „dance balet“ a majitelka nás pozvala dále na horkou čokoládu, mohli jsme zůstat jak dlouho jsme chtěli. Asi po 1,5h vyrážíme dále do města. Došli jsme tentýž den do středu města k vlakovému nádraží, udělali povinou zastávku v caffee shopu, koupili hašiš, šli na koncert do hospody a pak asi ve 2h ráno, když už jsme v podniku usínali, ustlali jsme si v keři na kartonových krabicích. Byla dosti zima. Uprostřed noci začalo pršet a tak ráno nezbylo nic jiného, než si jít spacák usušit na nádraží do „Kiosku“. Po rozmrznutí jsme se účastnili dnu otevřených dveří na místní technické škole, kde se nám dostalo menšího pohoštění. Tam jsme vegetovali několik hodin.
Schylovalo se k večeru a my hledali místo na přespání, nejdříve jsme se uvelebili v průjezdu, kde byla cyklostezka, ale moc tam foukalo, proto jsme se přesunuli na parkoviště, kde nás ráno objevila policie. Koukali na nás, jakoby nevěřili vlastním očím. Řekli jsme jim, že jsme tam nespali a naštěstí nás nechali být, hrozila nám pokuta. Tento den jsme se víceméně procházeli městem bez nějakého cíle. Navštívili jsme muzeum, byli na Polské mši atd. K večeru jsme zamířili na letiště, tam jsme přespali a druhý den ráno odletěli zpět do Čr.
Holanďany jsme poznali jako lidi, kteří jsou starostlivý, ochotní poradit. Necítil jsme od nich nějaký generační „ostych“, který je například patrný u nás. V pohodě se s námi bavili lidé, kteří měli kolem 70. let a to jsme se jich ani první na nic nedotazovali, prostě přišli a sami měli zájem poradit. Při oslovení jakéhokoli člověka se vám vždy dostalo naslouchání a konstruktivní odpovědi. Bylo znát, že jsou zvyklí naslouchat a člověka neodbýt. I přesto, že jsme vypadali jako nejhorší společenská sorta, vždy k nám přistupovali tolerantně a jako k lidem, i když jsme dělali věci na které zřejmě nebyli zvyklí. To, že Holanďané nemají co skrývat, bylo patrné na jejich oknech, tedy spíše prosklených výlohách, vzhledem k obřím rozměrům. V oknech, často i na velmi frekventovaných ulicích neměli záclony a člověk viděl prakticky skrz celý dům.
Ulice, domy čisté a upravené, vysoká životní úroveň byla znát. Nikde se nic nepovalovalo, žádní sociálně slabší jedinci. Cítil jsem bohatost, spořádanost a uvědomělost.
Žádné komentáře:
Okomentovat